POUČENÍ Z KRIZOVÉHO VÝVOJE - Zase vám “nedal kytku na Valentýna”? ;-)

Toužíte po projevu uznání, zájmu nebo po “kytce na Valentýna” a pořád nic? Zkuste si o to říci - nahlas, prosím. 

Je 14.2., svátek svatého Valentýna. Moje kamarádka napsala na Facebook:

Ja tento komercni svatek leta letouci zavrhuju z duvodu, ze bych se niceho nedockala. Tim predchazim zklamani. Ale letos jsem se nechala zblbnout v pralinkarne a koupila cokoladove srdicko. Vycurane jsem ho darovala rano, abych se do vecera take neceho dockala... a Milka dorazila... takze muj 1.Valentyn v zivote :-)

Moc se mi líbila její upřímnost a radost. Říkala jsem si, jak je to vlastně snadné: něco chci, tak si to prostě zařídím. Jinak mi nezbude, než nadávat na komerční svátky a plakat: “nedals mi kytku na Valentýna…”.

Připomnělo mi to podobnou situaci: miluji květiny. Kdysi dávno jsem tedy manželovi vysvětlila, že mě kytkou OPRAVDU POTĚŠÍ!  A vůbec to nemusí být jen na svátek a narozeniny. Naopak.

Ukázala jsem mu  takové ty svazky růží, tulipánů nebo chryzantém v celofánu, které bývají v supermarketu. Jsou levné a nadělají parádu.  (Na pugéty máme také své dodavatele.) Od té doby jsou u nás na stole řezané květny téměř stále. Manžel se pohoršuje, když napíšu kytku na nákupní seznam. Protože on přece ví. A kdyby náhodou zapomněl, připomenou mu naši kluci: “ještě kytičku pro maminku”.

S několika kamarádkami jsme o tom mluvily. Obvykle jsou nadšené a na mého muže pějí ódu. Když jim však řeknu, že jsem ho to “naučila”, jejich nadšení trochu chladnne. Už to není tak romantické. Říkat si o kytku je ponižující… Jenže ony většinou na romantiku marně čekají a mně chodí domů mí chlapi pravidelně s nákupem a květinami. Já mám radost a kluci taky.

Bohužel, nemohu uvést mnoho dalších vlastních příkladů. A je mi to líto, když s těmi kytkami to funguje tak pěkně. Jsem vychovaná v tom, že když se budu hodně snažit, někdo si jistě všimne a dočkám se odměny. Zbytečně dlouho mi trvalo pochopit, že se mohu snažit sebevíc, když neřeknu, co chci, šance, že mi to někdo z očí vyčte, je poměrně malá (zvlášť, když se budu ještě tvářit, že vlastně nechci nic…). Ale učím se :-). Letos jsem se například rozhodla, že si pokusím najít cestu ke spolupráci s lidmi, kterých si vážím a obdivuji je. A celkem se mi daří.

Doporučuji vám, až budete příště před Valentýnem, MDŽ, Dnem matek, 1. Májem nebo jiným ”umělým” svátkem smutně pokukovat po kytce, čokoládě nebo speciálním menu v restauraci, zkuste naznačit nebo raději říci, že by vám to udělalo radost. Nebo si tu kytku / sladkost kupte rovnou sama, rezervujte stůl v restauraci... Druzí  mají tendenci chovat se k nám s takovou úctou a láskou, jakou k sobě chováme samy.

Samozřejmě vás nenabádám slavit, čemu nevěříte. Nejde zdaleka jen o svátky a projevy pozornosti. Stejně tak můžete zkusit něco nového, začít se učit něco, co obdivujeme na druhých, oslovit zajímavé lidi, které dlouho toužíte poznat nebo vyjít vstříc práci snů... Protože když to nezkusíme, můžeme jen sami sebe přesvědčovat, že: "ty hrozny by byly stejně kyselé..." (a Valentýn je jen komerční svátek). ;-)