pondělí 27. března 2017

SLADÍM, SLADÍŠ, SLADÍME... Jak sladit práci s rodinou a třeba ještě něčím dalším?

Skloňuje se krkolomě ve všech pádech a mluví se o tom, jako o ženském tématu. Přestože také spousta mužů balancuje mezi rodinou, prací, koníčky... Jak je to s tou work-life balancí?

Prakticky třeba takto: 
V noci se mě ptal manžel, jaké mám plány na zítřejší den (čti správně: kdo vyzvedá děti?).
"Dělám workshop na téma SLAĎOVÁNÍ RODINY A PRÁCE".  Kysele se na mě podíval, vytřepal kus prádla, který zrovna věšel na sušák a se slovy: "pod svícnem je tma" odešel.
Fakt, že on věší o půlnoci mnou vyprané prádlo, zatímco já  ještě dopisuji práci, je pro něj zjevně důkaz mého mizerného slaďování.



O co se snažíme, když balancujeme?

A jsme u jádra pudla. Tedy: co to vlastně chceme, když usilujeme o work-life balance?  Co má být výsledkem? Když na toto téma koučuji, dostáváme se často a rychle k tomu, že požadavek SLADIT znamená vlastně: STIHNOUT A UDĚLAT DOST DOBŘE – NEJLÉPE PERFEKTNĚ – VŠECHNO DŮLEŽITÉ, tedy VŠECHNO, co se od nás očekává, co jsme slíbili nebo neodmítli.


Jak z toho? 

Jasně, že je to nerealistický požadavek. Místo snahy – dělat dobře všechno – vám nabízím: dobře si vybírejte, co budu dělat. Přesuňte pozornost od DOBRÉHO DĚLÁNÍ  k DOBRÉMU  VYBÍRÁNÍ!

Proč si vybírat a dělat rozhodnutí, když přináší rizika a zodpovědnost? Protože když nerozhodujeme my, rozhodují za nás druzí. My naplňujeme jejich plány a očekávání, což je pro nás obvykle nevýhodné. Pokud chcete důkazy a argumenty na toto téma, přečtěte si knihu ESENCIALISMUS.

Tím se nám však prekérní otázka: JAK TO MÁM STIHNOUT mění v neméně lehkou: CO  A JAK SI VYBRAT?









K tomu potřebujeme v podstatě jen 2  věci

1.     Znát své POTŘEBY  
2.    Znát svou PRIORITU


Nejdřív ty POTŘEBY:

Od mala se je učíme potlačovat a říkáme tomu sebeovládání. V lepším případě o nich přemýšlíme.  Ale my je pojďme cítit. Slouží nám k tomu – překvapivě 5 smyslů:
hmat, chuť, čich, sluch, zrak.

Pojďme se jim pověnovat. 
Zavřete na chvíli oči a vnímjte:
- Co cítíte (povrchem celého těla, nejen rukama)?
- Jaké chutě rozpoznáváte?
- A co vůně? Co všechno cítíte?
- Jaké zvuky zrovna teď slyšíte?
- Otevřete oči a rozhlédněte se kolem sebe. Co všechno vidíte?

A jak je vám to příjemné, jak se vám to líbí?


Když své potřeby cítíme, máme tendenci jim vyhovět – zavrtíme se, jdeme se vyčůrat, vyvětráme… Tím už své potřeby naplňujeme. A když naplníme ty nejbazálnější, můžeme jít dál. 
Co pro sebe ještě potřebuji udělat teď? 
Čím si pomohu, abych se cítila lépe? 
Co musím udělat do večera a co do konce týdne...?

Máme skvělý základ a hlavně velmi silnou motivaci  pro sebevědomou volbu!


Přistavme k tomu základu ještě zeď. Tou  je PRIORITA.

Je to slovo používané od začátku 15. století a do začátku 20. znamenalo – kupodivu – JEDNO = TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ.

Priorita měla pro život stejný význam jako SEVERKA pro mořeplavce a poutníky. Neurčovala jedinou správnou cestu k cíli, ale udávala směr. Jenže dnes máme běžně 3 priority na každý projekt, 5 priorit na den… a ze Severky se stalo nebe plné hvězd. 
Tou Severkou mohou být životní vize – poslání, které chceme svým životem naplňovat. A protože ho ne všichni známe, začněme svým stářím. Představou toho, jaký život chceme vést po 80+.

Zavřete znova oči a představte si sami sebe spokojené v  80 letech. Kde jste? S kým? Jak to kolem vás vypadá a co děláte? Jak trávíte tento moment, dnešní den, život?
Zkuste si v hlavě vyfotit takovou pěknou fotku svého stáří. Otevřete oči.

Troufám si odhadovat, že jste byli na nějakém pěkném bezpečném místě. Možná sami v klidu, možná s lidmi, které máte rádi, s rodinou?  Mnoho z nás si představuje lidi, kterým něco předává, učí. Všechny tyto představy a přání mají své konsekvence a předpoklady. Pokračovat můžete úvahou o tom, co potřebujete mít, umět a dělat v 70 letech, aby to v 80 vypadalo takto. Co v 60, 50, 40…. Co za pět let a co teď.
Co musím a chci dělat teď proto, abych i v budoucnu mohla žít život podle svých představ?

Takto získáme NADHLED. S odstupem desítek let vám možná posunutí kariéry kvůli dětem v nejbližších 2 letech (protože pak jdou na základku) nepřijde tak hrozné. Nebo naopak,  vás třeba nebude tolik stresovat, když teď rodina nebude mít 2 roky teplé večeře nebo nepojede k moři, abyste vybudovali, po čem toužíte. 

A taky se můžete rozhodnout, že teplé večeře jsou fajn, protože vám všem dělají dobře – je to vaše potřeba – ale nemusíte to být nutně vy, kdo je bude denně připravovat….

Prostě, SEBE–VĚDOMÍ  = vědomí svých potřeb a jasné VIZE, nám zvyšují pocit jistoty při rozhodování o tom, co CHCI A BUDU A CO NECHCI A NEBUDU DĚLAT. Abychom šli svým životem s dobrým pocitem. A o to nám přeci jde, když se snažíme tančit mezi prací a rodinou, seberealizací  a povinnostmi a kdo ví, čím ještě.    


Pokud to pro vás bylo přeci jen trochu rychlé, nebo vás téma zajímá, zvu vás na workshop, kde bude na všechno víc času a prostoru.


pátek 30. prosince 2016

DEN ZÚČTOVÁNÍ. O perfekcionismu a sebevědomí – díl II.

Je konec roku a ohlédnutí zpět se tak nějak nabízí.

Jaký byl? Co se povedlo a potěšilo? Co naopak nebyla taková hitparáda?


Povím vám příběh, na který v souvislosti s ohlížením myslím.  Žádné instantní moudro, nebojte ;-)

Na podzim jsem se učila řízené imaginace od Breta Stephensona. Absolvovali jsme s ním i hrdinskou výpravu. Není teď důležité líčit ji celou. V určitý moment, jsme ve své představě měli vstoupit do labyrintu a potkat se tam se svou smrtí. Byli jsme připravení na náročné setkání. Na cestu jsme si měli – mohli vzít něco s sebou. Něco, co nás může chránit. Vzala jsem si plášť. Takové to kápí.  Jednak v něm v příbězích poutníci chodí a taky - jsem zimomřivá. 



Setkání se smrtí nebylo vůbec strašné. Čekala na mě jakási prázdnota, tma, která mě neděsila. Měla jsem pocit, že svou smrt znám. To, co stálo přede mnou, bylo stejné, jako plášť, do kterého jsem se halila. Najednou jsem si uvědomila, že svou smrt nosím zcela dobrovolně s sebou. Že se do ní občas halím, aby mě chránila před zlým. Že je to váhání, nejistota, vyhýbání se riziku, chybě či odsouzení. Strach a ne-aktivita, které umrtvují... 
A přesto, neloučilo se mi s pláštěm úplně snadno. Přeci jen, jsem si ho vzala jako svou jedinou ochranu.

Bylo to velice důležité setkání a poznání. Motivující!
A myslím na ně i teď, na konci roku.

Ohlížím se zpět a mám pocit (nejen z uplynulého roku), že smysluplné a určitým způsobem úspěšné bylo všechno. Teda všechno, co jsem uskutečnila. Ať jsem se bála a pochybovala sebevíc, nakonec to nějak dopadlo. Obvykle nad očekávání dobře. Byla to aspoň možnost otestovat hypotézu, něco se naučit nebo s klidem odmítnout opakování. A když to nebyla zrovna výhra, pocit, že z chyb se nestřílí, je taky osvobozující.

Abych to vysvětlila. Nejsem paralyzovaná strachem. Nevyhýbám se rozhodování, zodpovědnosti a novému. Jen mi záleží na tom, aby co dělám a dávám bylo DOST DOBRÉ


Znáte to? 
Pokud ano, pak se také možná někdy chytíte do pasti perfekcionismu, který, jako ten plášť, paralyzuje a umrtvuje. Nutí nás příliš dlouho přemýšlet, vylepšovat a pilovat. Dost nápadů pak nerealizujeme vůbec nebo ne v míře, v jaké bychom mohli. A to je neskutečné plýtvání! Často nám pak bývá líto toho, co jsem takto „prokoučovali“.



Jsme tak vychovaní a co se v mládí naučíš… Ale jde to měnit. Pokud jste jako já, rádi děláte věci DOST DOBŘE (jste občas perfekcionisté ;-)), chci vás podpořit.

Daří se mi odhazovat plášť a mám z toho radost. V uplynulém roce jsem třeba začala víc školit (po mateřské jsem se cítila jistěji v individuální práci a velkému publiku jsem se, když to šlo, vyhla). Letos jsem si častěji troufla a jsem za to moc ráda! Taky snadněji pouštím do světa texty. Obrovskou radost mám z podpůrné skupiny rodičů dětí s poruchou autistického spektra, kterou nově vedu (díky Auttalk!!!). A už se nestydím říkat, co dělám a co umím. Prostě to tak cítím. Možná to přišlo jako dárek k letošní čtyřicítce. :-)


A když můžu já (měnit to, co mi nevyhovuje), můžete vy taky! ;-)


Jaké bylo vaše ohlédnutí a co plánujete v novém roce?  Podělíte se v komentáři? 


POZN:
Další text o perfekcionismu: O kopackach a perfekcionismu

pondělí 28. listopadu 2016

JAK PROŽÍT ADVENT S DĚTMI A NESPADNOUT ÚNAVOU POD VÁNOČNÍ STROMEK?

Matka uštvaná, otec naštvaný a děti, kvůli kterým to všechno děláme, se cítí odstrčené a zlobí ostošest... Tak často vypadá rodinný advent. Čas usebrání a přípravy na svátky klidu a pokoje. 

Radost z toho nemáte, ale trochu se v tom vidíte? 

Jasně, že si to představujeme jinak. Ale je toho hodně a den je krátký. Proto jsem pozvala rodiče - přišly samé ženy ;-),  na kurz adventního plánování. Aby si uvědomily, co je pro ně důležité. Co chtějí stihnout, aby byly jejich Vánoce šťastné a veselé. A ideálně, i ten advent aby byl fajn. Tvořily jsme, hrály si, stříhaly, lepily a mluvily.

Bylo to fajn, barevné, kreativní a motivující. Až tak, že jsem si řekla, že by to mohlo bavit i mé kluky (6 a 8 let). Bavilo. A dokonce motivovalo, aby vzaly přípravu Vánoc (také) za svou. Mí kluci mají k malým Hujerům fakt hódně daleko!! Pokud máte děti, které byste rádi přizvali k vánočním přípravám, nechte se inspirovat ;-)






Vánoční koláž


Je jedno, jestli jsou vašemu robátku 4 nebo 14. Hra funguje zpravidla lépe než příkazy a přesvědčování. A jednoduché tvoření přiláká obvykle každého, někdy dokonce i tatínka. Proto koláž. Má nízký práh náročnosti a troufne si na ni každý. 
Připravte si:

  • časopisy, reklamní tisk – ideálně i s vánočními obrázky, 
  • lepidlo, 
  • nůžky,
  • pastelky, fixy
  • papír, na který budete lepit. 



Domluvte se, zda vytvoříte společně rodinnou koláž nebo si každý vyrobí svou. Projděte časopisy a vystříhejte obrázky, texty, fotky, na kterých je to, co chcete na Vánoce. Malé děti si mohou vybírat pěkné obrázky a vy nebo starší sourozenci jim je vystřihněte a pomozte nalepit. 


Podle věku a temperamentu vydrží děti u koláže různě dlouho. Netvoříte umělecké dílo. Můžete mluvit o tom, co mají na obrázku. Ale netlačte na pilu ;-) Ke kolážím se vraťte třeba večer nebo klidně druhý den. Prohlédněte si obrázky a ptejte se, co je pro koho důležité a co na Vánoce potřebuje. Dělejte si poznámky, ideálně formou mentální mapy (více zde).


Mentální mapa 


Do středu většího papíru si namalujte symbol nebo napište Vánoce/ Konec… Kolem pište/malujte, co děti a vás nad kolážemi napadá. 
















Na Vánoce chceme:

  • ozdoby
  • dárky
  • jídlo
  • hraní
  • návštěvy
  • atmosféru
  • procházky
  • ……..
Chlapečky napadl i úklid (letitá masáž je znát :-))
Zaznamenejte všechno, co vás napadne. Pak se snažte být konkrétnější a jednotlivé odkazy rozepište. 

Kluci měli třeba jasnou představu výzdoby, udělali seznam návštěv, které chtějí pozvat. Vymysleli program mezi svátky. Mladší si objednal spoustu mazlení, protože „při přípravě na to asi nebude dost času a nebudem mít dost oxytocinu“… :-) Chce se „válet doma, ale pak musím jít nutně ven. Aspoň na procházku nebo nejlíp lyžovat nebo na boby.“ No, tak to nevím… 




Plán


V konkretizování pokračujte, až vyplynou úkoly – kdo, co, do kdy. S malými dětmi se věnujte jen činostem, které se jich týkají, starší snesou víc. 
příklad: Cukroví

  • nakoupit – tatínek & kluci: do 2.12.
  • péct – maminka & kluci: kdy co
  • zdobí - kluci & maminka: kdy...


Když se úkoly napíšou třeba do rodinného kalendáře, mají všichni jasno. Úkoly, kterým nejde určit datum, mohou být na lepítkách a v kaledáři se posouvat. Ale už o nich víte.




PROČ?


Rodinná válečná porada děti zabaví a zvýší šance, že se do příprav sami (rády) zapojí. Ale jde o víc. Pomůžete dětem uvědomit si souvislosti a kontext toho, co dělají. Učíte je plánovat, rozvrhnout si čas a práci - ten slavný time-management. Když zvete děti k rozhodování a realizaci rodinných plánů, posílíte jejich zodpovědnost, sebevědomí a učíte sebe i je partnerství a spolupráci. A to se vám všem hodí po zbytek života!  


Loni kluci fungovali trochu jako policajti. Honili nás, že ještě není stromek a s perníkama jsme taky ve skluzu. Ale vždycky lepší, když honí oni, než když jsem za stíhačku já.  A nutno říct, že jejich úkoly – ty napsané – jsem jim nemusela připomínat jako kolovrátek. Například výzdoba oken a uklizený pokoj (tak, aby nevystrašil Ježíška a spol.) byl jejich byznys. Ne, že by to nemohlo být lepší, ale fakt se snažili. za to mi to stojí.


A jak to chodí před Vánocemi u vás? 

____________
PS: pokud máte s plánováním a time-managementem sami problémy, zvu vás třeba na kurz NOVOROČNÍ PLÁNOVÁNÍ a spoustu tipů najdete i v dalších článcích zde na blogu. 

úterý 15. listopadu 2016

CO BY, KDYBY... chromý mohl běhat

Sledovala jsem starého chromého muže. S jednou  nohou pokroucenou a dvěma francouzskými holemi se velice pomalu, ale odhodlaně šoural přes cestu a dál.

Díky Bohu za zdraví! 


S pohledem upřeným na pána jsem se ptala sama sebe:

Kam bych asi toužila jít nebo běžet, kdybych vůbec nemohla?
Snažila jsem si to představit.



Chtěla bych jít ven s klukama! Vzít je za ruku a povídat si. Jako jsme šli včera po škole – po dlouhé době. Nebo závodit, kdo bude první u stromu… (už tak snadno nevyhrávám ;-)
A taky na koncert, výstavu, do kina nebo na něco krásného. Do zahrad!
Lyžování v zimě by mi chybělo. (Ale kdybych mohla vyjet lanovkou nahoru a kochat se výhledy, asi to oželím. Hlavně, že bych tam s klukama byla - uf, já jsem líná…)
Chyběly by mi procházky. Chodit v napadaném listí nebo v létě po písku. Cestovat bych snad mohla, jen bych se nedostala všude... 
A kdybych nemohla, určitě bych toužila jet na kole a zaběhat si v lese…. (ne, to teď opravdu nedělám!).


Avšak fatální by  pro mě bylo, potkávat míň lidí!  Já vlastně strádám nedostatkem kontaktu s lidmi už teď (pracuji z domova), natož, kdybych měla další handicap!



Je to smutné, ale nejvíc by mi chybělo to, co si dobrovolně odpírám už teď, když všechno můžu.
Když na to teď myslím, chromá se trochu cítím. Nehýbu se dost, abych cítila vítr na tváři. A to mám moc ráda.

Nemá cenu ptát se, co mi brání -  protože nic!

Spíš, co s tím?


Dlouho jsem měla za to, že jsem pomalá, špatně organizovaná perfekcionistka a nestíhám, co druzíVím, že to není tak tristní. (Přesto mě dodnes někdy překvapí, když narazím na chytrého, šikovného, ale příšerně organizovaného člověka - jak přežil do dospělosti, když „to má hůř“ než já?) Obdivuji lidi, kteří spoustu věcí dělají, zažili a znají. Ale zjistila jsem, že ani všichni ti hyperproduktvní nežijí vždy spokojeně to, co sami opravdu chtějí.

Zkouším, co pomáhá zvítězit nad strachem z nedokonalosti a dělat primárně to, po čem toužím. Znám a mám otestovaných už tolik metod a fint,  že time-management, plánování a sebereflexi učím druhé. 

Co (mi) teda funguje?


Obvykle to nejjednodužší:
  • sednout si s tužkou,
  • popřemýšlet, co chci, kým chci být (až budu velká, stará...) a
  • co pro to hodlám dělat. Teď. Letos, příští rok.
  • Napsat si to velmi konkrétně, nejlíp do diáře, mít to na očích a
  • poctivě se snažit. Soustředit se na to, co jsem se rozhodla dělat
  • místo stálého sledování, jak si vedu, jak jsem daleko a co kdo na to…
  • Když něco nejde, změnit to. Aby to šlo. Protože se z toho nestřílí.
Radost mívám někdy i z malého pohybu "mým" směrem. Těžké je často překonat počáteční odpor – tření. Někdy pomůže, prostě vstát (fyzicky zvednout zadek), projít se... Z těla do hlavy a z hlavy do těla ten pohyb dostat. Ale když se rozjedu, můžu něco uhrát i setrvačností. ;-)


Takže, dnes jdu na koncert a zítra na networking ;-)



POZNÁMKA POD______________________________

A chystám workshopy. Dám do nich trochu lsti - proti perfekcionismu - energie,  zkušeností z koučování a lehulinko moudra z knih. Hlavně spolu překonáme to počáteční tření - vytvoříme konkrétní plány.


Nejbližší workshopy: